Cieľom nesmie byť vrchol, ale návrat

0 Shares

Ako prvý Čech a len pätnásty človek na svete vystúpil na všetkých štrnásť osemtisícoviek bez použitia kyslíkového prístroja. V rozhovore hovorí o tom, aká dôležitá je na takýchto výpravách partia, aký je to pocit stáť na Evereste, ale aj prečo teraz hrá golf. Radek Jaroš.

Privítal si nás u seba doma v Novom Meste na Morave.Je toto to miesto, kam si sa z expedícií vracal domov?

„Je. Vo světe má tohle místo zvuk spíše coby centrum lyžování, protože tady se běhá slavná Zlatá lyže a vyrostlo tu mnoho generací lyžařů reprezentantů a já horolezec.“

Veľa času si trávil mimo domova. Čo pre teba domov znamená?

„Díky cestování člověk pozná, co pro nej domov znamená. Já jsem projel vlastne celý svět, všechni kontinenty včetne i Antarktidy a u toho si člověk uvědomí, jak střed Evropy, kde žijeme, je krásne místo pro život.“

Vraj si raz spočítal, koľko zo svojho života si prespal na karimatke.

„Spočítal jsem to přibližne od začátku své horolezecké kariéry po součastnost. Vyšlo mi, že na cestách, a v tom případe v dřtivé většine na karimatce, ve stanu a ve spacáku, jsem strávil skoro šest let svého života.“

Si prvým Čechom a pätnástym človekom na svete, ktorému sa podarilo vyliezť na všetkých štrnásť osemtisícoviek sveta. Čo cítiš, keď sa obzrieš späť na svoje lezecké úspechy?

„Samozřejmě, že hrdost, protože když někdo patří do nejaké patnáctky na světe, tak to není určitě špatný výsledek. Na druhou stranu u mně to přišlo tak nějak samo. Když jsem poprvé vyjel do Himaláje, ani mně nenapadlo, že se tam budu vracet.“

Prečo?

Protože poprvé jsem jel shodou okolností na Everest v roce 1994 a ještě jsem vlastně byl neúspěšný. Everest, to byl takový krok stranou. V té době jsem lezl spíše na skalkách. Jezdili jsme do Francie, do Maroka, jižní Itálie, Španělska.“

A tiež do Vysokých Tatier, však?

„V době Československa jsme nikam jinam nemohli. Byl komunismus a jediné vysoké hory byly Vysoké Tatry. I když jsou to nejnižší nebo nejmenší velehory světa, pořád jsou to velehory a především zimní podmínky jsou tam hodně drsné. Tehdy byl v Československém svazu tělesné výchovy systém výkonnostných tříd, a když chtěl člověk jít do vyšší třídy, musel mít určitý počet zimních a letných výstupů nalezených v určité klasifikaci. Takže já jsem vlastně celé své horolezecké mládí strávil ve Vysokých Tatrách.“

Chodievaš tam aj teraz?

„Dlouho jsem tam nebyl. Tím, že se otevřeli hranice, je hor obrovské množství a některé jsou skoro i blíž, ale Tatry se vzdálily i když se nehnuly.“

Takže výcvik si strávil vo Vysokých Tatrách. Čo bolo potom? Ktorá bola tvoja prvá vyššia hora?

„Na sklonku komunismu, v roce 1989, přišel Karel Jakeš, který žil v Tatrách, že začal dělat něco jako cestovku. A že prý sehnal falešní zvací listy do Sovětského svazu. Vycestoval jsem s ním na Altaj a do Pamíru. To bylo hodně dobrodružné, z dněšního pohledu úplně neskutečné. Lezli jsme na jihozápadním Pamíru, což je hranice mezi dnešním Tádžikistánem a Afghánistánem. Bylo to v době války Rusů v Afghánistánu. My jsme se tam pohybovali mezi kolonami taknů a údajně tam od 60. let byli cizinci jen Nemci a až teprve potom my. Najvyšší hora v té oblasti a na kterou jsme se vydali, se jmenovala Pik Marxe. No a je jasné, že hora která stála vedle, se jmenovala Pik Engelse.“

Nerozlučná dvojica…

„Dostal jsem tam od těch vysokých hor celkem nafackováno. Vylezli jsme krásnou těžkou cestu, v ruské klasifikaci to bylo třeba nějakých 5B. Lezli jsme ji dva dni, a když jsme byli tak 50 výškových metrů, 30 metrů od vrcholu, vzdali jsme to protože jsme byli vyčerpaní. Byla to důležitá facka a lekce pro mně co se týče vysokých hor. Uvědomil jsem si, že cílem nesmí být vrchol, ale návrat.“

Návrat je cieľ, alebo tiež cesta je cieľ. Aj tento výrok som už od teba počula. Nie je to tak trochu klišé? Aj ty si sa predsa vrátil na hory, na ktoré sa ti predtým nepodarilo vyliezť. Nie je teda cieľom predsa len samotný vrchol?

„Je, ale nesmíš to mít v hlavě. Já jsme třeba byl s Martinem Koukalem na vrcholu Čo Oju, šesté najvyšší hory světa. Bylo to krátce poté, co se stal mistřem světa v běhu na lyžích na 50 kilometrů. A on to může mít v hlavě tak nastavené, že cíl je po 50 kilometrech. Tím může projet a padnout. Kolikrát to vidíme na závodech, že v okamžiku kdy sportovci projdou cílem, padnou a jsou tak vyčerpaní, že je musí i odnést. Tohle horolezec nemůže mít při cestě na vrchol v hlavě.“

Otočil si sa aj v roku 1994 pod vrcholom Everestu a neskôr v roku 2006, na Dhaulágirí. Odkiaľ vieš, kedy sa na to treba už vykašľať a radšej zostúpiť?

„Za prvé, na Dhaulágirí, což byla moje asi už osmá expedice, jsem už věděl, že se do těch hor dá vracet. A že když to nedám teď, tak svět se nezboří a můžu to zkusit příští rok. Tam se mi taky poprvé v životě stalo, že jsem byl vyčerpaný a najednou se se mnou začal někdo bavit: to bude těžké, tohle asi nedáš. Díval jsem se okolo sebe, ale nikdo tam nebyl. Byl jsem tam sám. Takže jsem pochopil, že je asi čas to otočit. Čára, kterou když člověk překročí, tak se dostane na vrchol, ale už se nevrátí dolů , bohužel není nakreslená.“

Na Everest sa ti napokon podarilo vystúpiť v roku 1998. Čo si robil inak v porovnaní s prvým neúspešným výstupom?

„Rozhodně tam byla jiná parta, to bylo strašně důležité. V té době jsem to ještě nevěděl. Pochopil jsem to až vývojem mé horolezecké kariéry. Everest v roce 1998, byl pro mně jiný v tom, že jsme tam jeli jako pro mě bezejmenná parta lezců, který nemněli v podstatě nic vylezeného, ale strašně jsme drželi při sobě.“

Čo to znamená?

„Že jeden pracoval na toho druhého a bylo jedno, kdo se dostane na vrchol. Nebyla tam žádná žárlivost, žádná řevnivost. Všichni dělali proto, aby někdo z expedice se dostal nahoru a bylo jedno, že jsem to byl já a Vľáďa Nosek. Když jsme stáli na Everestu byli jsme teprve dvanáctým a třináctým člověkem, který stál na vrchole Everestu zo severní strany bez použití kyslíkového přístroje.“

Dôležitú úlohu teda zohráva tím. Ako ho dávaš dohromady? Podľa čoho si vyberáš spolulezcov?

„Po Everestu následovaly ještě dvě expedice. Jedna na třetí nejvyšší horu světa, Kančendžengu, další na druhou nejvyšší horu světa K2. Byl jsem rád, že mě vzal někdo jiný, že nemusím nic dělat, jenom lezu.Pak jsem ale zjistil, že tam nefunguje tím. Obě expedice byly neúspěšné. Mimo jiné to bylo pnutím v základním táboře, žárlivostí a vztahy. Od té doby jsem začal…

Pokračovanie rozhovoru nájdeš v našom najnovšom HIKEMATES MAGAZÍNE!

Redakcia Hikemates

Pripravujeme pre vás tie najlepšie články o prírode, vybavení a tipoch na výlety.

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *