Jeff Lowe ve středu svého vesmíru

Text: Honza Navrátil

V severní stěně Eigeru zuří bouře. Další z těch vražedných směsí, kdy vítr očesává strmé stěny hory a vše, co mu stojí v cestě, strhává do své náruče. Tři sta metrů pod vrcholem té dvoukilometrové tragické hradby, která si pečlivě vybírá, komu život ponechá a komu ho sebere, se v malé sněhové jeskyni – nouzově zakryté tropikem stanu – tísní Jeff Lowe a ve světle čelovky hledí na zmačkaný obrázek své dcery. Uplynulo osm dní od okamžiku, kdy dočista zlomený – bez peněz a bez rodiny – započal výstup, o němž si jeho blízcí mysleli, že bude tím posledním. Všichni se domnívali, že hodlá spáchat sebevraždu.

Nejspíš se narodil, aby lezl. Ten pohyb pro něj byl natolik přirozený, až si člověk, který ho sledoval při jeho počínání, musel říkat, že to přece není nic obtížného. Na fotografii pořízené v roce 1979 – pár dní předtím, než předvedl své ohromující sólo na bezmála sedmitisícový Ama Dablam – stojí Jeff Lowe na ostrém hřebeni, jeho blonďaté kadeře vykukují zpod pruhované háčkované čepice do řídkého himálajského vzduchu, hustá mlha opřádá hlubiny pod jeho nohama bezedným tajemstvím a on – zapřený kolenem pravé nohy o stěnu a s levou botou posazenou na sněhem pokryté skále – zatlouká skobu.

Pro většinu lidí by to představovalo mimořádně nejistý a riskantní postoj. Ale on se tam zdá být naprosto v pohodě. Zcela oprávněně ho považovali za nejlepšího amerického alpinistu tehdejší doby.

Už v sedmi letech vylezl Jeff Lowe na jednom laně se svým otcem a bratry Gregem a Mikem na vrchol majestátní pyramidy Grand Teton. Ještě jako teenager vytyčil mraky nových cest v okolí svého domova – ve skalních stěnách nad městem Ogden v Utahu. A když mu bylo jednadvacet, dal se dokupy se svým bratrancem Georgem a spolu se pokusili o první zimní výstup impozantní západní stěnou Grand Teton. Po třech dnech lezení stanuli v prudkém větru na vrcholu, ale ty největší obtíže je teprve čekaly.

Jeff později prozradil, že právě tehdy zažil asi nejhorší sestup svého života. V mizérii, kdy je sužovalo šílené počasí, minimální viditelnost a věčně zamotaná lana, ho držela nad vodou snad jen vidina lyží, které zanechali pod stěnou, a čerstvého prašanu v Garnet kaňonu. Jeff totiž miloval lyžování.

„Prvovýstupy jsem vždycky považoval za umělecká díla. Nikoliv za soutěž o triumfy.“ 

Většina horolezců v té době opakovala slavné výstupy. Jeho ale odjakživa přitahovalo objevování nového. Lezení do neznáma. Nejistota z toho, co na něj čeká o metr výš – v místech, jichž se lidská ruka dosud nedotkla. A tak v zimě 1974 stanul pod zamrzlým, sto dvacet metrů vysokým vodopádem Bridalveil Falls v Coloradu. Jeho spolulezcem byl Mike Weiss a ten zatuhlý proud vody, ze kterého během léta tryská voda do všech stran, představoval jednu velkou neznámou.

Ještě nikdo se před nimi do tak strmého a vysokého ledu neodvážil. A ani ti dva netušili, jestli technický obtížný výstup vůbec zapadne do repertoáru jejich schopností. Ale když po deseti a půl hodinách tvrdého boje zasekli cepíny do sněhu nad hranou ledopádu, začali se smát a válet v prašanu jako štěňata. Měli radost, jako by se jim podařil zločin století. Tenkrát si totiž uzmuli primát nejtěžší ledové cesty světa. 

Jak už to ale chodí – neb vylezení cesty je radost pomíjivá – po čtyřech letech výstup Bridalveil Falls vybledl v matnou vzpomínku. A tak se Jeff Lowe vrátil. Tentokrát sám. A sólo výstupem více než stometrového ledopádu opět posunul limity možného.

Smrti navzdory

Jako žraločí ploutev vyčnívá z mohutného proudu ledovce v pohoří Karákóram dva a půl kilometru vysoký severní hřeben hory Latok I. Nepoddajná žulová masa se svou výškou 7145 metrů často přesahuje i mračna, která v temných dnech zasypou celou horu těžkým sněhem. Záměr vylézt po vyzývavém břitu severního hřebene na vrchol – navíc v čistě alpském stylu – se zdál být v létě roku 1978, kdy pod Latokem I stanuli Jeff Lowe, Jim Donini a Michael Kennedy, snad až příliš ambiciózní.

Expediční styl s postupným budováním výškových táborů, fixováním obtížných úseků a opakovanými vynáškami materiálu se ale v očích této trojice stal už jen těžkopádným přežitkem časů, které dávno minuly. A teď to byli oni, kdo určoval budoucnost.

Společnými silami zprvu rychle – a takřka bezproblémově – prostoupili hřebenem do druhého bivaku v šesti tisících metrech. Jenže následná bouře je pak dalších šest dní zasypávala sněhem a bez ustání hrozivě bušila do tenoučkého tropika stanu, které – kdyby se uragánu podvolilo a protrhlo se – vydalo by je napospas nelítostnému živlu. S polovičními příděly jídla a pouhou hrstí naděje se na sebe mačkali v malém stanu a čekali na zlepšení. 

Sedmého dne se obloha vyjasnila.To znamenalo, že museli bez otálení zmobilizovat zbytky sil a vyrazit. Nikdo netušil, jak dlouho okno dobrého počasí zůstane otevřené. Rychle překonali klíčové místo stěny, a to i navzdory viru, který od počátku expedice oslaboval tělo Jeffa Lowa. Původně pomýšleli na maximálně dvoutýdenní výstup, ale po dvaceti dnech ve stěně jim stále chybělo zdolat posledních dvě stě padesát metrů těžkého lezení. A přestože z Jeffa už vir vyždímal téměř veškerou energii, chtěli pořád pokračovat na vrchol, odkud by pak z hory bezpečně slezli snazším terénem. Sestup stejnou trasou jim v tu chvíli připadal příliš riskantní. A snad i nemožný.

Několik desítek metrů od hypnotizovaného nejvyššího bodu Latoku se ale stav Jeffa Lowa tragicky zhoršil. Bylo jasné, že přes vrchol bezvládného kamaráda nedostanou. Museli dolů. Stejnou cestou, ve které za tři týdny nedostali ani metr zadarmo. A tak se rozběhl souboj o život. Čtyři nekonečné dny a těžko představitelných pětaosmdesát slanění v terénu, který nebyl ani přímý ani stabilní. Jim Donini se později svěřil, že si tenkrát, když se kousek pod vrcholem otáčeli, myslel, že Jeff nepřežije noc. Přežil. A dodnes se žádný další horolezec nepokusil jejich rozpracovaný výstup završit.

„Latok mi ukázal, jak daleko můžu jít v týmu opravdových přátel.“

O rok později se Jeff Lowe zúčastnil velké expedice na Ama Dablam a na vrchol hory, která je považována za vůbec nejkrásnější na světě, spolu s ostatními vystoupil. Když pak ale všichni v základním táboře oslavovali úspěch, rozmrzelý Jeff seděl stranou. Výstup vedený stylem, který připomínal spíše obléhání, ho donutil přemýšlet o čistotě takového počínání..

A pak – ve tři hodiny následujícího rána – vyrazil k vrcholu znovu. Tentokrát už ale jen on sám a neznámou jižní stěnou. Po třinácti stech metrech lezení po skále, sněhu a ledu opět stanul na vrcholu Ama Dablam a ještě odpoledne téhož dne se s prvovýstupem na kontě vrátil do základního tábora. Nyní bylo vše v pořádku.

Na mizině

Jeff Lowe dokázal osamoceně – bez partnera na laně, pouze s důvěrou ve vlastní schopnosti a mocnou dávkou soustředění – vylézt linie, o kterých si mnozí mysleli, že jsou nelezitelné. Aby se ovšem do takových podniků mohl vůbec odvážit, potřeboval adekvátní náčiní. Vybavení, které by fungovalo přesně podle jeho představ. Vybavení, které neexistovalo, dokud ho on a jeho bratr Greg nevymysleli a nevyrobili. Jak napsal dokumentarista Doug Robinson: „Jeff Lowe měl schopnost najít skvělé linie. Dokázal je vylézt a uměl si vyrobit nástroje, které mu to umožnily.“

Lezecké cepíny Hummingbird se zakřiveným hrotem, které Jeff Lowe vymyslel, aby mohl vylézt ještě strmější a převislejší ledy, než byl vodopád Bridalveil Falls, testovali s Gregem v zamrzlém bazénu svých rodičů. A v roce 1967 ušil Greg v garáži v Ogdenu první batoh na světě, jehož součástí byl vnitřní rám. To neskutečně usnadnilo lezení s těžkým nákladem na zádech. Hmotnost se totiž rozložila na celé tělo. A právě tento batoh se nakonec stal vzorem pro všechny současné batohy. Tehdy Jeff, Greg a třetí z bratrů Mike společně založili značku Lowe Alpine.

Zatímco Mike a Greg se starali o obchodní stránku věci, Jeff lezl po horách, přicházel s novými nápady a testoval je v terénu. A díky svým výkonům, které přesáhly i hranice horolezecké komunity, se samozřejmě stal tváří značky Lowe Alpine. Pokusy o vlastní podnikání ale Jeffovi nevycházely. Inovativní nápady, které uváděl pod jmény značek Latok Mountain Gear a Cloudwalker zastínila jedna velká finanční katastrofa. A pak v roce 1988 – v tomtéž roce, kdy se mu narodila dcera Sonja – uspořádal v americkém Snowbaru v Utahu vůbec první závody ve sportovním lezení. Účastníci samotní byli z organizace akce nadšeni. Jeff Lowe ale prodělal spoustu peněz a v roce 1991 skončil v bankrotu. Jeho žena navíc požádala o rozvod. Nezbylo mu nic jiného, než lezení.

„Když se věci v mém životě zhoršovaly, zjistil jsem, že dlouhé a tvrdé lezení mi pomůže dostat se zpět.“

Sám ve stěně

Pod ledovou maskou pokrývající jeho tváře a za poškrábanými skly bílých lyžařských brýlí Swans by člověk jen stěží rozpoznal toho věčně vysmátého člověka, jakým Jeff Lowe po celý život byl. Celou noc a den se třásl zimou. Neprůhledná vánice, vytrvale obrušující svahy Eigeru, nepolevila ani na okamžik a jemný prachový sníh se hrnul pod plachtu, která měla chránit vstup do chladné bivakovací nory.

Nastala další trpká noc. Hodiny se vlekly a Jeff upíral zrak na obrázek své dvouleté dcery – jediný světlý bod, který uprostřed temné nicoty rozjasnila žlutá záře čelovky. A najednou se jeho vědomí oddělilo. Vnímal jenom nízké a hluboké vibrace. Zvuk, který od svého sólo výstupu na Ama Dablam neslyšel. Napřed tomu nedokázal porozumět. Ale pak…

„Konečně jsem potkal sám sebe a vibroval jsem uprostřed svého vlastního vesmíru.“

Následujícího rána už nemohl déle čekat. Slábnoucí sněhová bouře mu nabídla jen časově omezený prostor k dokončení výstupu. Jenže únava z předchozích dnů, kdy osaměle, metr po metru, zdolával dosud neprostoupené partie nejdrsnější z drsných alpských stěn, otupila jeho smysly. Hrot levého cepínu se odrazil od tvrdého výstupku a Jeff padal. Rotoval ve vzduchoprázdnu, dokud v záblesku prozření nespatřil město Grindelwald o téměř dva kilometry níže.

Po asi dvacetimetrovém bezvládném kutálení se po větrem ubitém sněhovém svahu zapružilo jistící lano a kyvadlovým pohybem jej vrhlo zpět do ledové stěny. Téměř v bezvědomí zalapal po dechu. Bolest naštěstí opět vybudila jeho pozornost. Od té chvíle přesnými a svižnými pohyby ukrajoval poslední výškové metry k rameni západního hřebene Eigeru. Spěchal. Bouře se totiž vracela.

Zbývalo mu pár desítek metrů, když ho na dohled hřebene hory zarazilo v postupu vzhůru jistící lano. Jeho druhý konec zůstal v tu chvíli přivázaný k batohu, který Jeff – jakožto jistící sněhovou kotvu – zahrabal do sněhu o padesát metrů níže. Správně by měl nyní svůj konec ukotvit tam, kde ho lano zastavilo, slanit zpátky pro batoh a celou délku vylézt znovu – nyní už zajištěný shora. Právě tímto způsobem sebejištění zdolal hlavní obtíže stěny. Jako při všech svých prvovýstupech trval na nejčistším možném stylu – nepřipouštěl vrtané nýty ani jiné technické pomůcky. Bouře ale začala opět nabírat na síle a sebejištění bylo příliš zdlouhavé. A tak se Jeff Lowe odvázal z lana. 

Batoh zanechal napospas věčnému sněhu Eigeru a ty poslední desítky metrů lezl bez jištění. S osmnáctisetmetrovou hloubkou pod nohama. Na hřebeni pak – jen pár minut předtím, než severní stěna opět začala běsnit – nasedl do záchranného vrtulníku. Mise byla u konce. Devět osamocených dní v nejtěžší alpské stěně vrátilo Jeffa Lowa zpátky na trať. Jeho výstup se stal mistrovským dílem. Jeho duchovní transformací.

„Byl to začátek změněné perspektivy, která osvítila zbytek mého života.“

Metanoia představuje v pojetí starověkých řeckých klasiků změnu smýšlení. A právě takto pojmenoval Jeff novou a extrémně obtížnou přímou linii v severní stěně Eigeru: Metanoia. Je to cesta na hranici možného, která se dočkala jediného opakování, a to až po dlouhých pětadvaceti letech a teprve při třetím pokusu špičkového tria alpinistů Thomase Hubera, Rogera Schaeliho a Stephana Siegrista.

S humorem nemoci vstříc

Kolem roku 2000 Jeff Lowe poprvé nečekaně upadl. Na rovné zemi. Vlastní tělo – to, které vždycky v těžkých chvílích prokázalo nebývalou odolnost – ho nyní zradilo. Od té doby se jeho motorika rychle zhoršovala. Lékaři napřed usuzovali na roztroušenou sklerózu, ale se stále se zhoršujícím stavem rozpoznali příznaky amyotrofické laterální sklerózy – známé také jako Lou Gehrigova choroba. Jeff Lowe, který se kdysi v těch nejobtížnějších stěnách světa pohyboval s pozoruhodnou lehkostí, tak zůstal upoután na vozíku a jeho myšlenky nakonec reprodukoval do světa počítačový hlas, kterému vědci dali jméno Ryan.

Ještě mnohem více než jeho výkony v horách pak zůstala pro jeho okolí nepochopitelná odvaha, s jakou se své nemoci postavil. Humor ho nikdy neopustil. A pak se ještě jednou vrátil pod Eiger, odkud dalekohledem sledoval, jak z ledu severní stěny vysekávají batoh, který tam po dvacet let čekal na svého majitele.

Michael Levy v nekrologu pro magazín Rock and Ice vzpomínal, jak se Jeffa Lowa při jejich posledním setkání na veletrhu Outdoor Retailer v Denveru v roce 2018 zeptal, jaké měl léto. A on po minutě ticha s typicky drzým úsměvem odpověděl: „Letos jsem moc nelezl.“

Jinak ale lezl, dokud mohl. A to naprosto obdivuhodně.

Bratři Jeff, Greg a Mike Loweovi uvedli – nejen pod značkou Lowe Alpine – mraky inovací, které posunuly horolezectví kupředu. Kromě již zmíněných lezeckých cepínů Hummingbird a prvního batohu s vnitřním rámem to byly třeba také rámové lezecké mačky Footfangs, první portaledge pro spaní ve velkých stěnách nebo předchůdce dnešních friendů, které slouží k jištění ve spárách. Nakonec se ale věnovali především batohům. A třeba zádový systém Lowe Alpine AirZone se za desítky let existence stal téměř legendárním.
V roce 2011 se Lowe Alpine stal součástí britské společnosti Equip outdoor, pod kterou spadá také značka Rab. I díky tomuto spojení nadále vznikají ony pořádné batohy, které v horách něco vydrží. A příběh, jehož hlavním hrdinou se stal Jeff Lowe, tak stále pokračuje.

Aj tento článok nájdeš v našom tlačenom Hikemates magazíne o horách a ľuďoch písanom s batohom na pleciach.