Tento inšpiratívny cestovateľský príbeh pre #hikemates napísala naša nová bloggerka Kateřina Lukešová.
5 dní v peruánské divočině. Přesně tolik se nám podařilo strávit předloni v září v proslulém peruánském pohoří Cordillera Huayhuash. Na víc nám nezbyl čas ani toaleťák :).
Cordillera Huayhuash ja horské pásmo v Západních Kordillerách, které jsou součástí peruánských And. Nejvyšší horou pásma je vrchol Yerupajá (6 635 m.n.m.). Proslulý trek Cordillera Huayhuash Circuit je zhruba 120 km dlouhý okruh okolo tohoto krásného horského masívu. My jsme si za pět dní stihli projít zhruba jeho polovinu a naším nejvyšším zdolaným bodem se stalo sedlo Siula Pass ve výšce 4 800 m.n.m.
Do Peru jsme s kamarádem Danem odletěli na 14 dní a první dny strávili přesunem z hlavního města Limy do horského městečka Huaraz, ve kterém jsme absolvovali třídenní aklimatizaci. Ta sestávala z poflakování se po místních zákoutích, ochutnávání peruánských specialit a nakonec „výběhem“ k Laguně 69, tyrkysově průzračnému jezeru v nadmořské výšce 4 604 m.n.m. To je během tří dnů docela slušná nálož, vezmeme-li v potaz, že Lima se nachází zhruba o 4 a půl tisíce metrů níže.
Vzhledem k tomu, že nás v průběhu treku nečekalo žádné občerstvení ani ubytování, nesli jsme si jídlo i věci potřebné ke stanování na svých zádech. Večer před odjezdem z Huarazu a nástupem na trek jsme si v městečku ještě dokoupili nezbytné zásoby oříšků, sušeného ovoce a listů koky (na čaj, samozřejmě:)).
Z bankomatu vybrali co nejvíce hotovosti potřebné k zaplacení poplatků za stanování a také si bláhově zřídili peruánskou SIM kartu, která slibovala dostupnost signálu i v těch nejvyšších polohách. Snad ani nemusím říkat, že to byla investice naprosto k ničemu, a tak jsme po dobu následujících pěti dní byli odkázáni jen sami na sebe.
Následující den časně ráno jsme pak vyrazili s nacpanými krosnami z našeho ubytování směr centrální autobusové stanoviště. Tam jsme si zakoupili jízdenky do městečka Llamac, kde jsme plánovali náš trek začít.
1. den treku: vesnička Pocpa – kemp Quartelhuain (13 km)
Z Huarazu nás do Llamacu čekala zhruba dvouhodinová cesta místním autobusem. Původně jsme chtěli trek začít tady a jít ho v opačném směru, než v jakém jsme ho nakonec uskutečnili. Jsem moc ráda, že se tak nakonec nestalo, protože bychom nejspíš nestihli projít jeho nejkrásnější část v okolí Tres Lagunas a sedla Siula Pass ve výšce 4 800 m.n.m.
V Llamacu nás totiž hned po výstupu z autobusu odchytila trojice turistů s podobným plánem a návrhem, zda bychom se všichni nesložili na cestu jeepem, která by nás přiblížila do vesničky Pocpa, odkud bychom mohli začít a jít tím pádem v opačném směru, než byl náš původní plán.
Po příjezdu do Pocpy jsme každý zaplatili vstupní poplatek 30 solů a mohlo se vyrazit! Čekala nás 13 km dlouhá trasa s převýšením zhruba 700 m přes vesničku Pallca do kempu Quartelhuain. Štěrková cesta z Pocpy vede nádherným údolím řeky Llamac, nad jejímiž břehy se z obou stran tyčí majestátné, téměř pětitisícové vrcholy. Stoupání je v tomto úseku treku naštěstí pozvolné, i tak mi však dalo s těžkým batohem na zádech zabrat, zvláště po tom, co jsem si předchozí den při výstupu na Lagunu 69 prošla příznaky výškové nemoci.
Před příchodem do Pallcy jsme se setkali se dvěma Peruánci jedoucími na koních, kteří po nás vyžadovali další poplatek. Proto doporučuji si veškeré „účtenky“ a doklady o platbě pečlivě schovávat, jelikož během treku s velkou pravděpodobností narazíte na spoustu takových výběrčích poplatků, vyžadujících peníze snad i za to, že kolem nich procházíte a dýcháte jejich vzduch.
Nejednou se nám stalo, že jsme za sebe poctivě zaplatili v kempu, abychom o pár stovek metrů dále potkali dalšího „rangera“, který nás bez placení odmítal pustit. Někdy stačilo ukázat účtenku z předchozí platby, někdy bohužel ani to nepomohlo a jelikož ani jeden z nás neuměl španělsky, nezbývalo než zaplatit další částku. Mnohdy takový den vyšel i na 120 solů (cca 750 Kč/28 eur), což je za pobyt ve volné přírodě, kde si všechno jídlo a vybavení nesete na svých zádech, poněkud dost.
Po většinu treku mělo počasí téměř totožný scénář: ráno a dopoledne prakticky jasné nebe bez mráčků, odpoledne už se začalo zatahovat a večer pak pravidelně přicházel buď liják nebo vydatné sněžení, dle toho, v jaké nadmořské výšce jsme se zrovna nacházeli. Nejinak tomu bylo před příchodem do kempu Quartelhuain, cílové stanice našeho prvního dne.
Chybělo mi pár desítek metrů do kempu, když se spustil déšť, nemohla jsem však spěchat, protože se mi stejně jako předchozí den udělalo špatně. Takže jsem mezitím poslala Dana napřed, aby začal se stavbou stanu, zatímco jsem se svezla do příkopy a čekala, až přijde zvracení. Po nějaké chvíli jsem se do kempu konečně doplazila, praštila sebou do stanu a po zbytek večera jsme už jen odpočívali u naší večeře sestávající z instantních nudlí a horkého čaje z koky.
2. den treku: kemp Quartelhuain – kemp Janca (8 km)
Jelikož silný déšť z večera přetrvával po celé dopoledne, vydali jsme se na druhou etapu našeho treku až okolo jedenácté hodiny. Těsně před námi kemp opouštěla i trojice Čechů, která se ještě stihla pohádat s místními výběrčími poplatků. Ti jim nekompromisně zabavili turistické hole, a odmítli je vydat, dokud nedostanou požadovanou sumu za přenocování. Našim kolegům se, stejně jako nám, nejspíš nelíbil místní poplatkový systém a tak jsme, poučeni jejich konfliktem, bez odmlouvání zaplatili každý 30 solů, sbalili stan a vyrazili vzhůru za dalším dobrodružstvím.
Čekal nás poněkud prudký výstup do sedla Cacanapunta, tedy 500 m převýšení na vzdálenosti 2,5 km. Mraky pomalu ale jistě začaly ustupovat a mezi nimi místy vykukovala modrá obloha. Nám se tak jižním směrem naskytl výhled na pětitisícový vrchol Cerro Paria, za nímž se stále ještě v oblacích rýsoval nejvyšší masív celého pohoří Cordillera Huayhuash. Pohled na tyto velikány se nám však nabídl až o den později.
Nutno podotknout, že pěšinka do sedla byla po dešti značně kluzká, zvlášť, pokud k tomu připočteme přítomnost oslích výkalů, které jsme potkávali snad na každém druhém kroku. Nejednou nás totiž to kopce předběhlo stádo oslů – nosičů a semtam se volně pásla nějaká ta kráva, takže bylo třeba trošku přidat na obezřetnosti, kam člověk šlape.
Na druhé straně sedla nás čekal nádherný výhled do údolí řeky Río Machaycancha, my jsme se však vydali napravo od řeky, cestičkou, která nás dle mapy měla zavést k laguně Mitucocha a našemu druhému noclehu na treku. Bohužel tady nás mapy trochu zradily, respektive trasa vyznačená v nich příliš neodpovídala realitě, jelikož v podmáčené půdě se pěšinky ztrácely a zase objevovaly, takže jsme spíše následovali směr, o kterém jsme si mysleli, že je správný, a doufali, že nás někam dovede.
Během strastiplné cesty jsme prošli okolo zhruba tři metry hluboké jámy, ve které ležel pravděpodobně již několik dní mrtvý oslík. Noha mi uklouzla těsně nad ní, byla jsem tedy ráda, že jsem se k němu nemusela přidat. Dále jsme několikrát přelézali ostnaté dráty, které nejspíš normálně slouží jako jakási ohrada pro pasoucí se zvířata.
V okamžiku, kdy jsme v dáli konečně zahlédli několik barevných stanů, se obloha znovu začala šeřit a vše napovídalo tomu, že pokud sebou nehodíme, tak do kempu za sucha úplně nedojdeme. Posledních pár desítek metrů jsme si to střihli ze svahu dolů a v momentě, kdy jsme rozbalili stan a začali stavět, spustilo se husté sněžení. Když jsme se pak večer mrkli do map, zjistili jsme, že nás bloudění místo do kempu při laguně Mitucocha zavedlo do kempu Janca, který je od laguny vzdálený zhruba 2 km.
3. den treku: kemp Janca – Laguna Carhuacocha (8 km)
Třetí den treku nás přivítal mrazivým, ale nádherně jasným ránem s dokonalým výhledem na nejvyšší vrcholy celého pohoří. Od drobné říčky v kempu se zvedala pára, námraza na povrchu stanu začala s příchodem slunečních paprsků pomalu, ale jistě roztávat a my jsme si za dohledu místního pejska připravovali horkou kaši k snídáni.
Trasa třetího dne nás zavedla k nádherné laguně Carhuacocha, vzdálené pouhých 8 km od našeho výchozího bodu. Nicméně během cesty jsme museli překonat sedlo v nadmořské výšce 4 621 m.n.m., tudíž ani tento den jsme nedostali úplně zadarmo. A to doslova. Třetí den byl vlastně úplně nejnákladnějším z celého treku. Před odchodem z kempu jsme každý zaplatili 40 solů za přenocování a vydali se blátivou cestičkou vzhůru za dalším dobrodružstvím.
Před příchodem do sedla kolem nás prošel mně od pohledu velmi povědomý turista, pozdravil nás klasickým „hi“ a pokračoval dále. Po chvíli mi došlo, že je to jeden z Čechů, kterého jsem mezi cestujícími identifikovala už na pražském letišti. O pár minut později za ním se vynořilo hned několik jeho kolegů a po zjištění, že jsme všichni krajané, jsme po zbytek treku pokračovali tak nějak společně.
Úsek těsně pod sedlem byl jako vystřižený z pohádky. Zelenožlutá tráva, mezi ní zbytky sněhu, volně se pasoucí krávy, azurové nebe poseté nadýchanými obláčky. Po levé ruce výhled na horu Pucapuya (4 715 m.n.m.), po pravé zase na Jirishancu (6 094 m.n.m.), vrchol s mohutnou špicí připomínající Matterhorn., stále ještě zastřenou v mracích.
Po zhruba 4 km sestupu ze sedla jsme úspěšně dorazili k jezeru Carhuacocha – respektive k vyhlídce nad celé jezero a rozmýšleli se, kam dál. Pokud bychom pokračovali po obvodu jezera, zanedlouho bychom došli do kempu, nicméně byly teprve dvě hodiny po poledni a shodli jsme se tak, že by byla škoda časovou rezervu nevyužít.
Zároveň bychom z kempu nejspíš pokračovali „oficiální“, v mapách červeně vyznačenou trasou, která však nevedla okolo Tres Lagunas – třech nádherných ledovcových jezer, a zároveň ani neprocházela sedlem Siula Pass, které jsme si určili jako nejvyšší plánovaný bod na treku.
Rozhodli jsme se tedy dnes kemp vynechat, k jezeru seběhnout boční, neoficiální cestičkou a poté pokračovat dále vzhůru trasou, jež je v mapě vyznačena jako Circuito Alpino.
Ještě před sestupem však na vyhlídku dorazil další no name Peruánec s tím, že mu musíme zaplatit. Někteří z nás tedy zkušeně vytasili účtenky, které dokládaly fakt, že jsme poplatek už složili ten den ráno v kempu, nicméně pán byl hodně neoblomný a ačkoliv naše výprava nyní čítala i slečnu, která se dokázala docela obstojně pohádat ve španělštině, nebylo nám to nic platné a ti, kteří účtenky neměli po ruce, byli zase o pár desítek solů lehčí.
Jakmile jsme po nepříjemném konfliktu seběhli dolů k jezeru, mraky nad nejvyššími vrcholy celého pohoří se konečně roztrhaly a nám se tak naskytl neopakovatelný pohled na čtyři šestitisícové vrcholy včetně Yerupajá (6 635 m.n.m.), nejvyšší hory celého pohoří. Jelikož některým z našich českých kolegů nebylo zrovna nejlépe, rozhodli se, že tábor rozbijí už u jezera, my s Danem jsme se však chystali nějaký ten kousek trasy ještě ujít.
Okolí jezera bylo hodně podmáčené, takže jsme po několikaminutovém marném snažení a poskakování z jednoho zdánlivě suchého místa na druhé rezignovaně zuli boty a dále pokračovali naboso; stejně nás na konci čekalo brodění ledovou řekou a další skákání přes ostnatý drát.
Poté jsme se mohli zase obout a znovu stoupat vzhůru, tentokrát vstříc třem nádherným jezerům souhrnně nazývaným Tres Lagunas – ty však byly naším cílem až pro následující den, nicméně určitě nebylo na škodu se k nim alespoň trochu přiblížit a ráno pak nemuset překonávat takovou vzdálenost.
Během prudkého stoupání jsme procházeli kolem obydlí jedné peruánské stařenky, která, když nás uviděla, hbitě přiběhla i se sešitem, v němž si vedla pravděpodobně jakési účetnictví a požadovala po nás další poplatek. V ten okamžik už jsme to opravdu přestávali chápat. Upřímně už si ani nepamatuji, kolik jsme ji nakonec přenechali, snad 30 solů na hlavu a doufali tak, že je to poslední placení toho dne.
Zhruba kilometr chůze nato jsme se rozhodli to zabalit a pomalu hledat místo na přespání. Poprvé a naposled jsme tak spali na punk mimo kemp. Stan jsme si začali stavět pár desítek metrů pod chodníčkem, dobře jsme ho však ukryli za mírnou vyvýšeninu, takže vlastně nešel odnikud vidět a doufali jsme tak, že nebudeme nikoho zbytečně dráždit tím, že jsme se rozhodli tuto noc spát ve volné přírodě.
Měli jsme prakticky dostavěno a do stanu jsme si už jen házeli všechno oblečení a vybavení, když najednou, kde se vzal, tu se vzal, za našimi zády se znenadání objevil další Walker, Peruánský Ranger na koni. Vůbec jsme netušili, odkud nás mohl zahlédnout, ani jsme ho vlastně neslyšeli přicházet, jen jsme poslušně zaplatili dalších 40 solů, které bychom tak či tak odevzdali v kempu, a byli rádi, že k našemu noclehu vlastně neměl žádné výhrady.
Uvařili jsme si večeři a počítali, kolik nám s takovou zbývá hotovosti. A toaleťáku. Přenocování v divoké přírodě jsem se jako správný strašpytel trochu bála a měla tak neustále nastražené uši, aby mi neuniklo, co se kde šustne. A tak jsem téměř celou noc nezahmouřila oko a poslouchala, jak se z vrcholu nejvyšší hory, kterou jsme měli ze stanu jako na dlani, každou chvíli odtrhávaly masy sněhu a s pověstným hřměním se pak valily dolů. Neskutečný zážitek.
4. den treku – Laguna Carhuacocha – vesnice Huayhuash (17,3 km)
Čtvrtý den na treku byl, troufám si říct, tím úplně nejkrásnějším. Ráno nás opět probudily paprsky slunce a jasně modré nebe. Věděli jsme, že jsme od prvního ze tří ledovcových jezer – konkrétně od jezera Gangrajanca – vzdáleni zhruba půl hodinky chůze, na nic jsme tedy nečekali, rychle si pobalili věci a rozhodli se, že snídani si uvaříme, až dojdeme k jezeru.
Na treku se celkově nepohybuje žádné velké množství turistů, někdy se stávalo, že jsme za celý den vlastně nepotkali nikoho jiného, nicméně i tak jsme chtěli být u jezer mezi prvními a užít si tak tu nejklidnější možnou atmosféru. Jelikož se Gangrajanca nachází za vyvýšeninou, která zároveň slouží jako jakási vyhlídka na jezero, museli jsme si na ni z původní trasy ještě zhruba 50 výškových metrů vyběhnout. Nicméně to stálo opravdu za to. Byl to pravděpodobně jeden z nejkrásnějších výhledů, jaké jsem kdy v životě viděla.
Průzračná, jasně tyrkysová vodní plocha v nadmořské výšce 4 250 m.n.m. se rozprostírá pod Yerupajá, nejvyšším vrcholem celého pohoří. Tu a tam se ze stěny této hory přiléhající k jezeru drolily menší masy sněhu dopadající přímo do jezera.
Na vyhlídce jsme se potkali se třemi Čechy, kteří s námi nocovali první noc v kempu Quartelhuain, dalo by se tedy říci, že jsme, co se týče zastoupení národností na treku, měli jako Češi jasnou převahu.
Po seběhnutí z vyhlídky jsme si připravili kaši ke snídani a pokračovali dále, vstříc jezerům Siulacocha a Quesillacocha, zejména tedy 2 km vzdálenému vyhlídkovému bodu Mirador Tres Lagunas nad všemi třemi jezery, tyčícímu se ve výšce 4 560 m.n.m. Na tohle místo jsem se během celého treku těšila snad úplně nejvíce, když jsem z fotek na internetu viděla, jaká nás tam nahoře čeká nádhera.
A opravdu čekala.
Zhruba hodinku jsme na vyhlídce seděli a nehnutě zírali na všechnu tu krásu, když jsem do sebe hodila brufen, jelikož mě s přibývající nadmořskou výškou začala pobolívat hlava, sbalili jsme si svých pět švestek a pokračovali dále. Kilometr a půl před námi a o dvě stě výškových metrů výše se totiž tyčil nejvyšší bod celého treku – sedlo Siula Pass (4 800 m.n.m.).
Trasa nejdříve stoupala jen pozvolna, takže jsme se mohli každou chvíli nerušeně kochat pohledem na šestitisícové obry za našimi zády, nicméně závěrečný prudký úsek nám dal opravdu zabrat a s těžkým batohem na zádech a teď už přímo tepající bolestí v hlavě jsem se do sedla vyškrábala s vypětím všech sil.
Je to tam, nejvyšší bod treku úspěšně pokořen.
Na pár chvil jsem se položila na záda a přes hlavu přetáhla kšiltovku, abych alespoň na moment unikla slunečním paprskům a dala hlavě odpočinout. Když se můj stav trochu zlepšil, pozorovali jsme, co nás čeká odpoledne a následující den na druhé straně sedla. Po levé straně se rozprostírala mohutná laguna Huaracocha, okolo které bychom procházeli, kdybychom den předtím spali v kempu při jezeru Carhuacocha a poté se vydali po oficiální trase treku vyznačené v mapách. Myslím si však, že jsme si vybrali dobře.
Před námi byl ten den už jen sestup do kempu Huayhuash, kde jsme plánovali přespat. Šest kilometrů chůze se zdálo být pohodovým zakončením trasy čtvrtého dne, opak byl však pravdou. Cesta se neskutečně táhla, měli jsme už hlad a z klesání mě pomalu ale jistě začaly tlačit palce v pohorkách. Do toho mě stále bolela hlava a vypadalo to, že ani naši čeští kolegové na tom nejsou zrovna nejlépe, protože v noci jsme slyšeli, jak minimálně polovinu z nich postihlo zvracení či jiné střevní neduhy.
V podvečer jsme však do kempu Huayhuash všichni úspěšně dorazili a mohli začít se stavbou stanu a přípravou večeře, na níž tentokrát dohlíželi oslíci, jež pravděpodobně pomáhali s nákladem ostatním turistům, kterých však bylo v kempu poskrovnu.
5. den treku – kemp Huayhuash – kemp Viconga (10,6 km)
Poslední den treku nás čekala téměř jedenáctikilometrová trasa do kempu poblíž jezera Laguna Viconga. I tentokrát jsme překonávali sedlo, tentokrát Abra Huayhuash ve výšce 4 780 m.n.m., tudíž jsme museli nastoupat prakticky skoro stejný počet výškových metrů jako předchozí den.
Trasa z kempu vedla do mírného, avšak táhlého kopce a s našimi českými kolegy jsme se střídavě předbíhali a zase dobíhali dle toho, jak bylo komu z nich špatně. Po celou dobu stoupání jsme po naší pravé ruce mohli pozorovat mohutný, dle map zhruba 5 500 m.n.m. vysoký a zároveň bezejmenný vrchol, který z tohoto směru prakticky uzavíral nejvyšší masív pohoří Cordillera Huayhuash.
Přiznám se, že i já jsem toho měla po cestě do posledního sedla plné kecky a jediné, na co jsem po pěti dnech přežívání na instantních nudlích, oříšcích a ovesných kaších byla schopná myslet, byl mekáč a moje oblíbené bramboráky, na které jsem se těšila po příjezdu domů.
Cesta ze sedla se zdála být snad ještě více nekonečná. Já vím, člověk by si měl v takových chvílích užívat, že je v nádherných horách a jediné, co má na práci, je prostě jenom jít a koukat okolo sebe, ale několik dní strávených v téměř pětitisícové nadmořské výšce, neustálé stoupání a zase klesání, nevyspání, hlad, těžký batoh a bolavé nohy přecejenom zanechají na člověku nějaké šrámy. Nicméně za to dobrodružství a zážitky na celý život to nakonec vždycky stojí.
A ještě jednu motivaci jsem ten den měla – a sice přítomnost přírodního termálního bazénku v kempu Viconga. Poté, co jsme obcházeli stejnojmenné jezero, nás čekal už jen krátký, ale zato prudký sešup přímo do kempu, na jehož konci jsme se setkali s pobíhající lamou.
V kempu jsme pak už rychle postavili stan, převlékli se do plavek a skočili za ostatními, kteří už se nějakou dobu v příjemně teplé vodě rochnili. Byla to ta nejhezčí odměna na závěr treku. Bazének jsme si užili ještě i za tmy, pozdě večer, pod tisícem hvězd, a také druhý den ráno, před samotným odjezdem z kempu.
Následující den nás už jen čekala cesta do nejbližšího horského městečka Cajatambo, odkud jsme plánovali odjet přímým autobusem zpět do Limy. Večer předtím jsme se společně se všemi Čechy a i dalšími obyvateli kempu domluvili, že si objednáme dodávku, která pro nás přijede a dopraví nás tak do městečka.
Doteď vlastně nevím, čí to byl nápad, snad to některým z turistů navrhl „vedoucí“ kempu a ostatní se už jen přidali, perfektně se nám to však hodilo do našeho plánu. Mohli jsme sice ještě třeba den nebo dva pokračovat, ale poté bychom se už neměli šanci dostat takto rychle do některého z horských městeček.
Z Cajatamba navíc každé ráno odjížděl přímý autobus do Limy, odkud nám za pár dní odlétalo letadlo zpátky do New Yorku a poté domů. Bylo tedy rozhodnuto.
Ráno jsme se tedy všichni sbalili a pokračovali ještě hodinku z kempu dolů do údolí, když jsme dorazili ke štěrkové cestě, kde jsme následně na dodávku skoro další hodinu čekali. Řeknu Vám, nacpat zhruba 20 lidí s těžkými krosnami do jednoho auta je docela umění.
Cesta do Cajatamba trvala zhruba 2 hodiny, během kterých se mi pravděpodobně rozmačkaly všechny kosti a zároveň mě pokryla vrstva bílého prachu, který při každém zakodrcání opadával ze stropu dodávky. Z okýnka jsem se radši nedívala – podobnou cesta po příkrých srázech jsem zažila už několikrát a někdy je prostě lepší nevědět, jak hluboká propast leží pod Vámi.
Naštěstí jsme však do Cajatamba dorazili ve zdraví. Konečně jsme také po 6 dnech našli signál, a tak jsem mohla napsat domů, že žijeme a v pořádku jsme dorazili do bezpečí. Sice trochu unavení, vyhladovělí a bolaví, ale s novými zážitky, které s námi zůstanou až do konce života.
Pridaj sa aj ty k #hikemates bloggerom a podeľ sa o svoje zážitky, inšpiruj ostatných svojim príbehom! Stačí, ak pošleš email s tvojou predstavou na zuzka@hikemates.com. Tešíme sa na tvoje príbehy.
Pridaj komentár